1. 2. 2025 Zimním krajem léčivých vod
Zimním krajem léčivých vod je turistický pochod a lyžařský přejezd, který pořádá KČT, odbor Mariánské Lázně. V letošním roce se 1. února konal již 44. ročník.
Náš odbor je pravidelným účastníkem tohoto oblíbeného pochodu. Jen je škoda, že každým rokem je sněhu čím dál méně, takže lyžaři mají smůlu.
Ve vlaku, jak již předem Víťa avizoval, jsme se rozdělili na skupinu A a B. První skupina pokračovala do Chodové Plané a my jsme vystoupili v Mariánských Lázních. Po registraci v budově Hotelové školy jsme vyrazili na trasu.
Šli jsme po Hlavní ulici k hotelu Excelsior, východišti turistických cest. Z centra od hotelu jsme pokračovali po žluté turistické značce směr Panorama na rozhlednu Hamelika.
Rozhledna Hamelika je vyhlídková kamenná věž v nadmořské výšce 722,6 metrů a byla postavena v roce 1876 ve stylu romantické zříceniny. Z nekryté kruhové plošiny je výhled na lázeňskou část města a široké okolí. Bohužel, dnes již výhled překryl z větší části rostoucí smrkový les. Magda si dala práci a spočítala, že na vrchol rozhledny vede rovných 100 schodů.
Z rozhledny nám zbývaly necelé 2 km do cíle, který byl - tak jako každý rok - v novém hotelu Krakonoš.
text: Ivana Böhmová
Já navážu na Ivu a hned v úvodu bych rád zdůraznil, že – přestože jde o čistě organizační označení – my, kteří jsme jeli až do Chodovky, jsme byli skupina A! Pokud si to někdo poznačil chybně, je třeba, aby si to neprodleně opravil.
Tak to jen aby bylo jasno.
A bylo jasno. A taky pěkně mrazivo. A nad nedalekými kopci právě přetahoval klín divokých husí. Vydali jsme se za nimi a u pivovaru se k nám přidala červená značka. A pěkně se motala.
Na horizontu vylezlo zpoza stromů sluníčko a kouká, kde že to jsme? Jo, my ti to povíme i ty nás obviníš z používání vulgarismů. Hovno!
Jak se drápeme do prvního kopce, zimu necháváme v údolí a nahoře už je docela teplo. Abychom to nepřehnali, hned na druhé straně kopce zase scházíme trochu se ochladit a cestou si užíváme parádních výhledů na Mariánky a Slavkovský les.
V Dolním Kramolíně přecházíme Kosí potok, který tady už dosahuje šíře menší říčky, po kamenném mostě z 19. století, přičemž tři prostřední oblouky jsou ještě nejméně o sto let starší. O kousek dál v údolí okukujeme ještě stáčírnu pramene Il-sano. Jen okukujeme – i když se tady minerálka dá nabrat, prý ji odtud čerpají pro chodovský pivovar. A viděli jsme, jak se ta červená motala!
V údolí Kosáku je stále docela chladno, uhýbáme proto do kopce a stoupáme za sluníčkem a za teplem do Pístova. Chvilku tady obejdujeme před zdaleka viditelným kostelem sv. Bartoloměje. "Zbudován v letech 1750–65 podle plánů Dientzenhoferových." (To nemůžeme potvrdit, to nepamatujeme.) "Strop kostela zdobí freskové malby." (To nemůžeme potvrdit, bylo zavřeno). Sednout si tu není kde, popocházíme proto nad vesnici k památníku pochodu smrti z konce dubna 1945. Před památníkem je stolek, lavičky, sluníčko, teplíčko, panoramata ….!
Od památníku ještě chvilku stoupáme a když vycházíme z lesa, prostírá se před námi otevřená krajina s výhledem přes Vlkovice až k Zádubu, za kterým už bude náš dnešní cíl. Vpravo přes údolí se tyčí nejvyšší hora Čech, Podhorní vrch. No, tak dnes už tomu asi nikdo nevěří, v dobách Goethových tomu tak ale bylo.
Na kraji Vlkovic objevujeme šikovný přístřešek, dáváme si oraz a protože v Pístově jsme tomu moc nedali, taky pořádnou svačinu.
Na zbytek cesty se trháme – Novotných už ucítili pivo a práskli do bot, já s Jirkou a Maxem nespěcháme. Tedy – Max by spěchal, nebýt vodítka.
I tak stíháme kolem poledního v pohodě dojít na Krakonoš a v novém hotelu téhož jména vyzvednou v cíli pamětní listy, dát si oraz, pivo, oběd … Po jedné odpolední se zvedáme a protože jsme na kopci, kutálíme se dolů na vlak. Stíháme spěšňák ve 14:15 a protože se na nádraží setkáváme s méně uspěchanou většinou skupiny B, máme cestou do Chebu ještě čas sdělit si dnešní zážitky.