16. 5. 2026 Jarní brigáda na Hartenbergu

Na hrad do Hřebenů jezdíme už dlouho. Někdy jen tak pobejt, většinou ale se snahou taky trošku pomoct při jeho záchraně. I když - záchraně ... Zachráněný, tedy vyhrabaný z hromad suti a v rukách zodpovědného vlastníka, to už snad je. Takže možná už by se s trochou optimismu dalo mluvit o jeho obnově.

Letošní "Akce Z" měla dva termíny. Toho březnového jsme se zúčastnit nemohli, při květnovém už to klaplo.

Ve čtyřech - 3 + pes - dorážíme chvilku po deváté od vlaku ke hradu - a tady už se pilně pracuje! Kytičkami tady vylepšují svážek pod přístupovou cestou a ze svahu nad potokem se tahá a odváží vyřezané křoví. Hradní pán nás zahání na nádvoří - máme se vydýchat a připravit si pracovní rukavice. Několik lidí maká i tady a jak vzápětí zjišťujeme, motá se tu i televizní štáb Toulavé kamery.

"V neděli, v neděli, Béďa práci rozdělí!" No, úplně takhle to pan Čapek nenapsal, ale takhle to bylo. Jiřka dostala za úkol odplevelit na nádvoří spáry mezi kameny, Jirka a já jsme byli pod dohledem Maxe odveleni na druhou stranu hradu vyspravovat obchůzkovou cestu. A větší kusy cihlel prý máme vybrat a odvézt k přístupové cestě, ještě je tam použijí. Jo, loni jsme sem do svahu sypali suť  z "úřednického domu", teď se materiál používá na opravy cesty. Tady se opravdu zužitkuje (skoro) všechno.

Chvilku před polednem dáváme sváču a sotva ji stíháme dojíst, vyhlašuje hradní pán opékání buřtů.

"A kde?"

"No, tady, na nádvoří."

Béďo, tobě to dvakrát nestačilo??

Pravda, začátkem 80. let už byl hrad notně socialisticky zřízený, opravdovou ruinu z něj ale udělaly až dva následné požáry. O jejich neúmyslnosti a původcích vypovídá to, že se veškerá dokumentace ztratila.

Zatím co pro ně odjíždí, připravujeme ohniště a nějaké to dřevo. A pak už buřtíky, pečení a příjemné posezení. A ani ten májový deštíček nakonec nechyběl.

Po poledni se část brigádníků vytrácí, my, kteří jsme přišli trošku později, jdeme ještě chvíli dělat. Když už se nám s Jirkou zdá cesta dostatečně vyspravené, ještě taháme na hromadu nějaké vyřezané nálety a abychom nevyšli ze cviku, tu a tam přiblížíme na hromadu i nějaký ten zatoulaný šutr.

Kolem půl třetí vyhlašuje hradní pán štábu Toulavky odjezd na oběd a protože kocour odešel a myši mají pré, balíme to taky a přes bývalé zámecké zahrady a lesopark scházíme k nádraží.

V Sokolově vystupujeme z vlaku a protože na vedlejší koleji stojí maličko opožděný rychlík do Chebu, neváháme a ve čtyři jsme v Chebu.

(Ráno jsme to do Hřebenů stihli za 3/4 hodiny, zpátky více méně totéž. Když jsme sem začínali jezdit, strávili jsme ráno na cestě přes 2 hodiny a čekání v Sokolově si krátili v pajzlu u nádraží u kafe a piva. Zpátky více méně totéž, jen bez toho kafe. Jo, to bývaly časy!!!)