7. 2. 2026 Zimním krajem léčivých vod

Docela nasněžilo a předpovídají oteplení. A déšť. Táhnout pěší výlet přes Slavkáč hrozí malérem, vymýšlím proto jinou trasu spodem z Chodové Plané po cyklošce. Tudy jsme ještě nešli, mohlo by to mít úspěch.

Na nádraží už je sedm ženských a všechny mají koupené lístky. "Kam to máte?" "Do Mariánek, chceme do divadla!" Hmmm … vyhnuli jsme se maléru a hrozí nám katastrofa …

Na startu lžeme až se hory zelenají a slibujeme, že půjdeme dvanáctku. Zlatý voči! Leda na, až někde otevřou. Ještě vyčurat (některé), vyfotit (všichni) a jdeme.

Po chodníku se moc jít nedá, ze střech prý padá sníh. Nekecají, navíc z okapů čouhá spousta rampouchů. Půjdeme po silnici. Po silnici se moc jít nedá, jezdí tu fůra aut. Půjdeme po chodníku … Uhýbáme na parkovou cestu. Je posypaná pískem – a písek překrytý ledovou polevou. Po chodníku to nejde, po silnici to nejde a po cestě to klouže!

Ženský chtějí před divadlem na kolonádu. Když jsme u ní, s naprostým nezájmem ji míjejí a míří k oplatkárně. Uhýbám nahoru po schodech – nikde nikdo, kolonáda na svém místě, nezpívající fontána pod sněhem mlčí a z výšky svého soklu na vše shlíží opat Reitenberger. Založil zdejší lázně, tepelští řeholníci mu ale měli za zlé přílišné utrácení a nadřízení zase to, že na to s těmi lázněmi nepřišli sami. Jo, pane opate, současníci málokdy ocení velké činy.

Dívám se na něj – stojí tu v té zimě jen v lehkém rozepnutém plášti, ani čepici mu nikdo nepůjčí. To ve Frantovkách si ženský Frantíka hledí a oblíkají ho. Jo, pane opate, ženy nezajímají velké činy …

Kde se vzali, tu se vzali, u divadla se objevují Pavel Melč s Erichem. Pavel už stihl zlítat nějaké vrcholy a Erich se na dotaz jen potutleně culí.

Konečně je půl desáté a pouštějí nás do divadla. Katastrofa se nekoná a hodinová prohlídka i výklad jsou fakt zajímavé. Kromě jiného se dozvídáme i to, že zdejší divadlo má uvaděčky, kulisáky, osvětlovače i ředitele, ale nemá – herce! Prý když jsou potřeba, nějaké si dovezou. Už chápu co znamená "fungovat jako firma" – spoustě firem se taky manažeři sypou z oken a dělníka abys hledal v poledne s lucernou.

Protože turistika (i když by to mnozí rádi) není jen poznávací činnost, od divadla se vymotáváme k muzeu a dál stoupající lesní cestou ke Kamzíku, Pstružímu jezírku a teprve odtud docházíme do cíle na Krakonoši. Je půl dvanácté, hodinka na vzpamatování a oběd by mohla stačit. Známých je tu požehnaně a další přibývají, od nás se objevují ještě Alena a Werner s Janou. Tak to už nás je dneska 14!

Půl jedné, můžeme jít. Tak nemůžem, ještě se čurá.

Půl a pět, můžeme jít.

Po silnici vedoucí okolo Panoramy scházíme na okraj Mariánek a kolem Ferdinandova pramene se blížíme k nádraží. Stihli jsme to dolů rychle, na vlak je ještě fůra času. Z nádraží to dopoledne bylo na Krakonoš 6,5 km + 4,5 km teď na nádraží, to máme … to máme … rovných 11 km! A na startu jsme nahlásili dvanáctku.

My už ani pořádně lhát neumíme!