17. 11. 2024 Krajem železné opony

Několik našich členů se v tento den vydalo kamsi na sever uhnat si poslední puchýř. Čímž naznačili, že odteď se uloží k zimnímu spánku a do jara už s nimi nic nebude.

My, kteří si nějaký ten puchýř klidně uženeme i v zimě, jsme se vydali do kraje železné opony. Léta jsme chodili k jejímu památníku, ale ono nejde očurávat pořád stejné pomníky patníky. A protože "dráty" se táhly podél celé naší západní a jižní hranice, ještě dlouho bude kam jezdit.

Ve čtyřech se z nádraží v Lipové vydáváme nejprve do Doubravy, vsi s krásnými hrázděnými usedlostmi. Vsi dnes obdivované, vsi, která před lety jen shodou okolností unikla likvidaci. Jenže kolik podobných vesnic v hraničním pásmu takové štěstí nemělo? Nebýt toho, nejspíš by dnes Doubrava nebyla nijak výjimečnou.

Od Doubravy scházíme do údolí Stebnického potoka – údolí kdysi plného pil a mlýnů, dnes romantického, opuštěného, kde jen základy staveb a zbytky mlýnských náhonů připomínají někdejší život. A proč? Jen proto, že tohle údolí vede k té kdysi "špatné" hranici. Protože původní obyvatele odtud vyhnali a nové už sem nepustili.

V místě, kde údolí mění směr z jižního na východní, docházíme ke Kyseleckému hamru – prameni, kterému se málem stala osudnou doba nikoliv vzdálená, ale poměrně nedávná. Krátce po "Sametu" přišlo pár vykuků na nápad tenhle přírodní zdroj zprivatizovat, "bez užitku" vytékající minerálku stáčet do lahví a téměř zadarmo na tom nadělat majlant. Jenže jim došlo mazivo ekonomiky a nápad se zadřel. Naštěstí. Příběh nedaleké Radiovky totiž varuje.

Pramen minerálky nedaleko Podlesí lidé stáčeli do lahví od půli 19. století, mezi světovými válkami už její produkce nestačila poptávce. Po té druhé se soudruzi pokusili zvýšit odběr pomocí nových vrtů a výsledek se dostavil: vydatnost pramenů výrazně poklesla. Dnes z trubky vytéká jen slabý čůrek. Jako by nám skřítkové střežící poklady Země chtěli říct: "Takhle ne!"

To se na Kyseleckém hamru naštěstí nestalo, minerálka tu dál "bez užitku" volně vytéká, žíznivý se může napít a zvědavý ochutnat.

Škrábeme se odtud do šíleného kopce a kousek před půlkou překonáváme 50. rovnoběžku. Ženský tuhle výjimečnou událost nedokážou náležitě ocenit, ocenily by spíš kafe. Nahoře se napojujeme na bývalou signálku a po tomhle zbytku železné opony šlapeme rovnou za nosem až pod Dyleň. Tady musíme nosánky poněkud zvednout a stoupáme rovnou za nimi až na křížení s někdejší Oldřichovskou silnicí. Chvilku se kocháme výhledem na podzimem zbarvené paseky a kolem bývalé Liščí farmy už po žluté značce scházíme přes Lipovku do Brtné. Odtud je to nádraží v Dolním Žandově už jen kousek.

Je poledne, za chvilku nám to jede.

No … to jsem to zase zvoral. Nejede. Od rána funí, teď začíná i pršet. Nádražní čekárna je zavřená, skoro hodinu stepujeme v podchodu. I to je důsledek "Sametu" a neviditelné ruky trhu.

Konečně to jede. Ve vlaku je teplo, čisto, nedrncá to. I to je důsledek "Sametu" a neviditelné ruky trhu.