27. 4. 2024 Jarní Hartenberg

Zítra pojedeme na Hartenberg. Po léta stejný obrázek – přes všechno dosud vynaložené úsilí je to pořád víc ruina než hrad. Tak mě napadá – na Ukrajině se cpou stovky milionů (dolarů) do toho, aby se věci proměnily v ruiny a šrot. Tady se zoufale shánějí alespoň tisíce (korun), aby se z ruiny vytvořilo něco k potěše a užitku. Nešlo by to otočit?

V sobotu na nádraží postává jen Jiřka a i kdybych tady vystál ďůlek, víc už nás nebude. Podpora Hartenbergu i Ukrajiny viditelně klesá. Přitom u obojího platí: jestli (s)padnou, bude to prů…ééé…švih!

Ještě že jsem tentokrát nezapomněl na Janu ze Sokolova – jestli se ženský nezakecají, dá se ve třech udělat víc než ve dvou. Když jo, tak ne.

Těsně po deváté se scházíme u hradu a přivoláváme si hradního pána. Doráží vzápětí a hned by nás chtěl zaměstnat. Ale tak rychle to nejde, napřed musí proběhnout ceremoniál – kamarád pustil chlup a já tu tisícovku panu Loosovi slavnostně předávám. Akorát nějak všichni cítíme, že do hradu by tisícovka potřebovala zahučet co hodinu a ne jednou za iks let. Ale zase lepší než nic. Byť každou hodinu.

Dostáváme za úkol okopávat cestu a kdybychom už neměli co dělat, můžeme od cesty na balustrádu nanosit cihly. Jana asi zapůsobila a může za odměnu natřít boudu. Okopávat cestu se nám moc nechce, Jiřka tam chvíli cosi pohrabuje a nakonec se všichni slézáme u těch cihel. Nějaký ten pátek už sem jezdíme a je nám s Janou jasné, že ta hromádka cihel na hodinku zabere přinejmenším celé dopoledne. Jen Jiřka to vidí růžově, prý to neodtaháme ani do soudného dne.

Když doráží hradní pán s obědem, zbývá jich už jen tak na deset minut, takže za hodinku bychom je mohli dorazit.

Po obídku kdo chce, může ještě jít dělat. Kdo nechce, musí. Protože jsem si dopoledne Janu půjčoval na cihly, vymínila si, že jí teď musím natřít štít. Tedy ne jí, boudě. Jiřku posílám na cihly – je tam toho tak na deset minut, do soudného dne by to mohla mít.

Soudný den nastal ve dvě odpoledne, boudu už taky máme skoro natřenou a hradní pán zrovna někam zmizel. Využíváme toho, že nás nemůže poslat okopávat cestu, a balíme. Jana nabízí, že nás autem vezme do Sokolova na vlak. Paráda! Ještě honem uklízím nářadí, kdyby se náhodou objevil …

Neobjevil. Potkali jsme se až u prvních baráků ve vsi, loučíme se a prý se zase máme někdy ukázat. Já vím! Snad jsem to nářadí schoval dobře …

Ve vlaku koukám, kolik že mi to v té peněžence ještě zbylo? Něco jo. Tak jo – půlku dám na Hartenberg a druhou na to, aby se těm, co lezou kam nemají, věci změnily v ruiny a šrot.