4. 5. 2024 Plesenský výšlap

Do Plesné se nás první květnovou sobotu vypravilo sedm a vrátilo se nás deset. Ženskejch jsme měli dost, o to nic, ale … A navíc jsme tam byli jen jedno půldne. Takže přirozené vysvětlení padá. Zbývá nepřirozené. Že ten pramen u Plesné byl zázračný.

Jak už jsem zmínil, z Chebu nás vlakem v 8:05 vyjelo sedm a protože nikdo cestou nepřistoupil, v sedmi krátce před devátou docházíme i na start, vyřizujeme startovní náležitosti a nenáležitě se cpeme skvělými koláči. Dokud jsou. Plní koláčů a radostného očekávání se pak chvíli po deváté vydáváme na cestu.

Couráme se přes celou Plesnou zpátky k nádraží a těsně před ním uhýbáme rozes – tak ne, prý rozblácenou - cestou k lesu a podél kolejí za chvilku docházíme k Břetislavovi, radioaktivnímu prameni téměř na dohled od posledních domků i někdejšího hradu Neuhaus. Když vidím, že ženský to svinstvo pijou, upozorňuju je, že sem zřejmě chodil pro vodu i hradní pán a že už není mezi živými. Kdyby mohly pohledy vraždit, taky už bych nebyl.

Od pramene scházíme pod tratí do údolí a když vidíme, co z lesní cesty vytvořili lesní škůdci správci, jdeme dál radši po cyklošce. U polovypuštěného kdysi Šneckého, dnes Šnekenského (kdo vymýšlí ty názvy?!) rybníka chvilku obejdujeme a pak pokračujeme do Luhu.

Hned u prvních baráků tvoří zakreslená trasa v mapě takový malý zoubek a protože jsme si ho všimli, jdeme se mu podívat na zoubek. Díky tomu po chvilce objevujeme na hřišti dobře ukryté občerstvení – chleba se škvarky zadarmo nebo spíš bezplatně, ono zadarmo není nic, pití za cenu velmi přijatelnou.

Dál je to chvíli podél silnice, pak příjemnou cestou kolem chat u kaolinového jezírka Šmatovka a protože další cesta je po těžbě dřeva dost neschůdná, pokračujeme za stálého pořadatelského dohledu a focení až na dohled Plesné po silnici. Tady vpravo okolo písáku a podél toku Plesné až k mostku. Přes něj se dostáváme na levý břeh, v protisměru potkáváme bandu Ašáků a po chvilce jsme na kopci u bývalého židovského hřbitova. Tedy on je tu pořád, jen už není v provozu. Chvilku po něm couráme a alespoň pro některé je to snad i příležitost k zamyšlení.

Je poledne a protože ženský spěchají furt, už zase někdo sýčkuje, že snad nestihneme ani ten autobus ve dvě. Kam spěcháte, už je to jen přes les a přes louku a … a ve tři čtvrti na jednu všichni sedíme v cíli u koláčů.

O hodinu později už postáváme na zastávce. V deseti. Werner, Jana a Jan byli líní vstávat, přijeli později a i tak dokážou odjet včas.

Jak je vidět, i ty největší záhady nepotřebují k vysvětlení zázrak a mívají nakonec docela přirozené vysvětlení.

To jen kdyby vstali brzo.

To by bylo nejen nepřirozené, to by byl zázrak!